Osobní maratón nás všech aneb nikdy neběžíš sám

Podrobnosti

Vytvořeno 9. 11. 2012 18:53

„Většina poražených nechtěla riskovat vítězství.“  Pavel Kosorin

Tento rok by se dal přirovnat k velmi náročnému maratónskému závodu. Na jeho startu jsme věděli, že poběžíme více než 42 km dlouhou trať a zrovna nejsme nijak zvlášť trénovaní na vytrvalostní běhy. Drželo nás však svaté nadšení a dostatek sil, podpořených představou, že se to „nějak zvládne“. Byli jsme na začátku…

V okamžiku, kdy píšu tyto řádky, nám do konce roku 2012 zbývají necelé dva měsíce. Jsme na trati už poměrně dlouho. Unavení, bolaví, energie ubývá, ale finiš je teprve před námi a my do něj „budeme muset“ dát vše, v lepším případě do něj „chceme“ dát vše… Záleží na tom, jak dalece vědomě tento závod běžíme.

Nejen rozložení sil v průběhu závodu, ale i závěrečný spurt rozhoduje o našem případném vítězství či prohře. Tento závod je netypický tím, že jsme vlastně sami sobě soupeřem. Buď nad sebou zvítězíme, nebo závod prostě projedeme. Buď nás v cíli zkrášlí věnec upletený z těžce pěstovaných stébel sebepoznání, nebo si uchováme iluzi, že jsme stále Ti lidé, které denně vídáme v zrcadle.

Nemáme srovnání s jinými běžci, náročnost jednotlivých etap je pro každého výlučná a nesrovnatelná ač v obecných tématech jednotná. Míjíme úseky, kdy jsme prověřováni na poli samoty, vztahů a případných závislostí v nich, sebehodnoty a strachů všeho druhu.

Odpojujeme se od pelotonu rodičovských předběžců, kdy jsme v závětří zdolávali (zdánlivě) náročné úseky na trase. Za sebou někdy necháváme nepochopení a výčitky … a nohy nám těžknou pocity viny.

Někteří běžíme notný kus cesty v partnerském tandemu, mnozí ztrácíme cenné síly tím, že svého souputníka chvíli tlačíme, chvíli táhneme. Hlídáme jeho pitný režim a nabízíme mu ze svých záložních zdrojů … sotva však partner nabere trochu sil, přidá na tempu a  vezme  nás o tři délky  s tím,  že si přeci nějak “ poradíme“.  Závěrečný úsek, ke kterému spějeme prověří i každou nerovnováhu mezi Já a Ty .

Umíme si však ponechat část sil i pro sebe a doběhnout si pro výhru nebo z posledních sil dotlačíme do cíle toho druhého (mnohdy i proti jeho vůli)? Prodáme vítězství za to, že nás diváci v cíli označí za „takovou hodnou“ holku (nebo hodného kluka)?

Běžet osamocen je nové …nikdo vás nezdržuje, ale ani „nenahecuje“, když je potřeba sebrat síly, nepřispěchá s radou a názorem, když si nejsme jisti směrem, kterým máme pokračovat v běhu. Spolehnutím se na své síly a svá rozhodnutí se stáváme dospělými, samostatnými běžci… Sbíráme odvahu projít nevyhnutelnými a unikátními zkušenostmi. Učíme se „za běhu“ nově vidět téma samoty.

 Pokud dokážeme v posledním úseku spoléhat především na sebe, možná se budeme ve finiši cítit i chvíli opuštění. Vystoupíme však z kolotoče touhy po ocenění druhými a tím pádem i strachu z prohry a kritiky… staneme se skutečně svobodnými.

Bolavé a náročné životní okolnosti jsou momentálně těmi nejsilnějšími dary, které k nám proudí. Tlak na naše slabá místa a  vystupňované tempo, které mnozí prožíváme, je také dar. Mohli jsme si vytvořit představu, že Milost je příjemná, a že dary jsou zabalené v krásném papíru s mašlí. Vše nepříjemné nás obvykle  naučí více, než  to příjemné.

Snažme se rovnovážně setrvávat i ve chvílích zdánlivého prázdna, v těchto obdobích  přichází mnohdy dlouho očekávané odpovědi. Učme se trpělivosti…někdy se dění v našem životě jakoby zastaví…Často  i proto, že osud je nám pozitivně nakloněn.  Čeká, zda najdeme sílu k přijetí nám určené životní cesty, která bývá v rozporu s naším chtěním. Zkusme některé momenty v životě nehodnotit, jen je pozorovat. Potřebě přisoudit situaci hodnocení podléháme jen my, lidé

Většina z nás právě teď absolvuje nevyhnutelný úsek „temným lesem“, tedy skrze nejvíce odpíraná a bolavá témata. Získané zkušenosti z jeho překonání se řadí k teprve skutečně prožitému poznání. Za tím nás jako v pohádce čeká stržení černého sukna a probuzení z dlouhého spánku.

... neběžíte sami …

S Láskou R. Boháčová