Krize středního věku

Podrobnosti

Vytvořeno 17. 12. 2010 23:19

“Slunce ráno vychází a osvětluje svět tím více, čím výše stoupá na obloze. Dosáhne polední výše, kulminačního bodu - v tu chvíli začíná západ. A západ je obrácení všech hodnot a ideálů rána. Světla a tepla ubývá až ke konečnému vyhasnutí.” (C.G. Jung)

Období středního věku je kulminačním bodem, kdy po etapě růstu, zrání a expanze přichází doba zklidnění, integrace a výzvy k návratu.

Je to doba „návratu domů“. Mýty popisují návrat domů v různých variantách. Argonauté hledají cestu zpět, stejně jako Odysseus či biblický ztracený syn- každý z hrdinů následuje archetypální vzor.

Právě v tomto období se zjevuje potřeba proměny postojů i psychiky a přináší tak lidem nutnost rozhodnout se. Rozhodnut se (z řeck.slova „krisis“) zda a jak nastoupit cestu k návratu. Nevyřešenou formou obratu pak může být deprese nebo naopak hektická aktivita různého druhu.

Střední věk přináší řadu mezníků. Obecně se projevuje zesíleným vnitřním neklidem, zdánlivě nevysvětlitelnou nespokojeností, depresemi a ztrátou sebevědomí. Příčinou těchto a dalších potíží je právě skončená životní etapa a začátek etapy nové. Pravděpodobnost depresí se zvyšuje s věkem a vrcholu dosahuje právě po čtyřicítce.

Za střední věk bylo dříve považováno stáří okolo 35 let. Postupně se hranice, vzhledem k zvyšování délky lidského života v civilizovaných zemích, posunula do období kolem 45. roku života. Svou roli sehrává také kult mládí a tělesné krásy akcentovaný západní společností. Stárnutí je naší společností vnímáno negativně, prezentuje ztrátu hodnoty člověka, o jeho projevech nemluvíme a odháníme je do podvědomí.

Postindustriální společnost nenabízí alternativu v podobě duchovních hodnot k definitivě zániku existence. V tradičních společenstvích existovaly o rituály, umožňující lidem projít kritickými obdobím přechodu z jednoho stádia životního cyklu do druhého.

Zmíněné období je vývojově významným mezníkem. Do popředí úvah vstupuje nezbytnost korekce dosavadního směřování, člověka začínají zajímat prožitky více než vnější svět; směřuje k introverzi.

Střední věk je označován za krizové období také z toho důvodu, že se v rozmezí několika let většinou nahromadí více životních změn, které mohou být pro člověka poměrně stresující a vyžadují od něj pružnost a schopnost adaptability.

K bilancování vede i uvědomění si předělu vlastního života a jeho časového omezení, zúžení možností. Lidé reflektují minulost, srovnávají životní situaci s ideály a hodnotí míru jejich uskutečnění. Zabývají se představami o budoucnosti, hledání smyslu života. Ožívá problém vlastní identity, který člověk řešil v dospívání. Nyní se objevuje znova, aby byl přehodnocen a nahrazen novou alternativou, která bude přijatelná pro období stárnutí.

V tomto období nastupuje například manželská krize trvající v některých případech až několik let. Na jejím vzniku se podílí přibližování involučního věku, zvýšená citlivost, obavy, také nastupující zdravotní obtíže. Osamostatňování a dospívání dětí, které samy procházejí vývojovou krizí je jedním ze signálů vlastního stárnutí. Negativní postoj k proměně vlastního dítěte může být jen vyjádřeným odporem ke změně, protože přináší zátěž. Mění se představa žádoucího partnerství, je to poslední šance stát se tím, kým by chtěl být.

Krize životního středu je spojena i s myšlenkou na smrt. Smrt ještě není bezprostřední hrozbou, ale člověk si najednou povšimne na svém těle prvních projevů stárnutí.

V tento moment je nutné smířit se představou vlastního stárnutí. Pokud byly myšlenky na podzim života zaháněny či spojovány se strachem, obavami a nechutí, musí se vykročit ze začarovaného kruhu. Je nutné najít nový směr i hodnoty, než jakými je tělesná krása, zdatnost či pracovní výkonnost.

Citové, existenciální vyrovnání se smrtí je jediným přiměřeným řešením krize životního středu a každá dobře zvládnutá krize je nakonec přínosem.

Ve středním věku, v bodě obratu životního směru, naléhavě vyvstává otázka smyslu života. Smrt jako by nás nutila revidovat své hodnoty ze zorného úhlu věčnosti. Kdo neumí žít, nedokáže se ani vzdát života- mnozí lidé stárnou, aniž by zráli.

Lépe se vyrovnávají se smrtelností ti, kdo mají pocit plně prožitého života a vyhlídku na jeho posmrtné pokračování, tedy něco dobrého za sebou i před sebou. Obojí je spojeno se sebepřesahem a transcendencí, tedy se vztahem k druhým lidem a k Bohu.

Z praxe klinického psychologa mohu potvrdit, že nezvládnutí či špatné uchopení složitého období krize středního věku může být často okamžikem prvního kontaktu s psychiatrickou ambulancí.

V tento moment je vhodné nezaváhat a vyhledat i pomoc psychoterapeutickou, ta může být velmi dobrým startem i pozitivním mezníkem k vykročení z kruhu. Je možností na neutrální, bezpečné půdě projít reflexí vlastního života, získat nadhled nad svými osobními dějinami, zkontrolovat kvalitu výzbroje, se kterou se vydávám na další životní souboje. Mnohdy pomůže identifikovat protivníka, kterým jsme velmi často my sami. Otevírá možnost práce na příčinách osobní nepohody, nabízí podporu vlastní cesty a autonomie.

Je dobré zamyslet se nad některými z níže nabízených možností či příležitostí:

• Při řešení bodu obratu není zásadní změnit životní směřování, ale zvolnit tempo a zmírnit nároky, které na sebe klademe.
• Větší prostor dát prožitkům, relaxaci, rodinným vztahům či osobním zájmům, místo výkonnosti a novým pracovním cílům.
• Druhou životní etapu pojmout jako přechod od potence k potěšení.
• Je důležité mít na paměti, že pokud něco odhodíme či přibereme, můžeme na chvíli ztratit rovnováhu, není dobré dělat příliš změn zároveň. Ztráta rovnováhy má dle Junga svůj účel a to zaměřit na nový cíl. Naše psychika často spouští obranné reakce proti novému zacílení. Snadno může dojít k uvíznutí, či lpění ať již na zaměstnání, výkonnosti, dětech či titulech.
• Druhá polovina života může být příležitostí ke změně radikální (práce, rodina, země pobytu, nesplněná přání.) či cestou k introverzi a sebepoznání (duchovní cíle)
• Dalším úkolem zralého přístupu ke krizi je vytřídit si hodnoty obnovit tvůrčí činnosti či záliby, hledět si svého zdraví.
• V neposlední řadě je i jistým řešením jít stále stejnou cestou, vydržet v nezměněné intenzitě. Vsadit prostě na to, že máme dost sil a že krize časem odejde sama.
• Pokud náhodou na své cestě znejistíte či ztratíte orientaci, neváhejte začít třeba s individuální psychoterapií, neboť v tento čas se otevírá, co je nevědomé a jistoty se mohou hroutit.

Přibýváním let se některé možnosti a příležitosti ztrácejí, avšak přicházejí nové výzvy a otázky, kvůli kterým stojí za to vykonat zapadajícím sluncem prosvětlenou pouť k moudrosti.

R. Boháčová