Manželské a partnerské krize

Podrobnosti

Vytvořeno 21. 3. 2011 17:43

„Můj muž má milenku (chcete-li…. Moje žena má milence…), jeden souběžný vztah jsem mu už kdysi odpustila, v dnešní době je to přeci skoro normální, že?

Ale je to tu zase…odejít nechci, máme hypotéku děti…Já se s tím ale nedokážu smířit, stále přemýšlím o tom, co zrovna a s kým dělá, pak mu to vyčtu. Hledám stopy…je to možná hloupé, ale prohlížím mu mobil, počítač i kapsy…Našel si ji přes internetovou seznamku…

Cítím se zraněná a ponížená, mám strach, co bude. Chci, aby se změnil …Chci žít normální život…“

Jistě jste již podobnou situaci slyšeli popisovat své blízké, známé, příbuzné, známé svých známých nebo ji, bohužel, prožíváte Vy sami ve svém osobním příběhu.

Často lidé hledají radu, jak řešit situaci či přemoci strach a odejít z (jejich úhlu pohledu), nefunkčního vztahu. Velké množství lidí hledajících odbornou pomoc se domnívá, že opuštěním partnera stojí na startu nového život. Většinou jsou překvapeni, že opak bývá pravdou.

Úkol (tedy v tomto případě odchod od partnera), který si dali jako vstupní podmínku pro změnu, je vlastně cílem velkého a složitého procesu osobní proměny.

Důležitým a prvním krokem ke změně je uvědomění si toho, že se právě ocitáme na začátku přerodu vlastních postojů a přesvědčení. Případný rozchod s partnerem bude až důsledkem našeho osobního posunu, změn, které jsme sami na sobě uskutečnili.

Svět každého člověka je unikátní a my jsme ho schopni vnímat jen prostřednictvím svého vlastního světa. Z tohoto pohledu se zákonitě musíme dopouštět chyb v hodnocení situace.

Spousta žen například trpí tím, že jim muži neprojevují dostatečnou náklonnost. Následně pak vyhodnotí, že nejsou skutečně milovány. Při bližším zkoumání situace často vyjde najevo, že muž se v rámci svých „mužských“ možností snaží, ale jeho úsilí není zachyceno, protože žena často trvá na jediném, specifickém projevu náklonnosti. Muž ji přitom „po svém“ denně dokazuje, že je mu s ní dobře,  že o ni stojí.

Taková neporozumění mohou časem vyvolat na jedné straně frustraci muže, který vyčerpal svůj arsenál možností a stále není oceněn, na straně ženy pak vzrůstá napětí z toho, že se jí nedostává lásky dle jejich představ.

Nedoceněný muž bývá velice snadno řekněme „přístupným“ pro jiné ženy. I nevěra partnera může být důsledkem začarovaného kruhu nevědomého překračování hranic úcty k druhému člověku, který nejsme zatím sami u sebe způsobilí uvidět.

Vždy můžeme po druhém požadovat jen to, čeho jsme sami schopni.

Přecitlivělá žena zahrne vlnou výčitek svého manžela. Předjímá, jak bude zlomený a odzbrojený, jak se bude snažit o situaci přemýšlet až na práh nespavosti. Většinou následuje obrovský příval sebelítosti, pokud náhodou dotyčný muž večer zcela klidně a hlasitě usne.

Sebelítost, na jejímž konci stojí zklamání (všimněte si slova z-klamání, jeho základ tvoří slovo klam a klamán může být jen ten, kdo žije v klamu), je výsledkem aplikace jedinečného a unikátního vlastního světa na prožívání jiného člověka. To je vždy odlišné a je tedy nemožné očekávat od druhého identickou reakci na nastalou situaci.

Potíže v partnerství jsou téměř vždy potížemi, které máme sami se sebou, a prostřednictvím druhého člověka jsou nám pouze zjevovány.

Pokud přijmeme myšlenku, že svět je zrcadlem nás samých, pak to, jak se k nám partner chová, odráží míru naší vlastní sebeúcty.

Měnit můžeme tedy pouze a jen sami sebe. My jsme ti, kterými se zabýváme v rámci terapie. Změna vnitřní pak vždy iniciuje a vyvolá změnu vnější. I pro nás platí zákony akce a reakce.

Výše uvedeným směrem se mnohdy ubírá terapeutická práce. Snaží se zprostředkovat objektivní pohled na situaci, umožňuje nalézt a uvidět vlastní osobité zdroje k jejímu řešení.

Je důležité přijmout fakt, že úskalím musíme procházet skrze, nikoliv se snažit obejít poučení, kterých se nám má dostat.

Cesta k vlastní sebehodnotě se ubírá mnohdy přes skryté či jednoznačné „ne“ z úst těch, kterými chceme být oceňováni, přijímáni a milováni.

Žijeme v éře obrovské transformace lidského vědomí. Doba nás snažně nutí k hledání vlastních cest, mnohdy za cenu samoty a opouštění starých jistot.

Nic, co nestojí na pevném základě, nebude zachováno v nezměněné podobě - každý rok, který přichází, zesiluje tento vliv.

Roky předešlé nám nabízely možnost samostatně a postupně se rozhodnout pro vlastní cestu, nyní je tlak větší a vše se urychluje, nutí nás naučit se přijímat od života nejen to, co považujeme za dobré, ale i zkoušky, nesnáze a krize.

Jak téměř denně poznávám ve své praxi, cest k osobní i partnerské harmonii je mnoho a žádná z nich není lepší ani horší než jiná.

Každý člověk je neopakovatelný. Pro každého z nás je potřebná jiná míra zakoušení, abychom mohli prohlédnout situace, věznící nás na cestě k vyváženému a pokojnému bytí.

R. Boháčová