O zodpovědnosti

Vytvořeno 26. 11. 2013 20:05

 „Jsem zodpovědný za to, co říkám, ale nejsem zodpovědný za to, kamenyjak jsi to pochopil. Ty přiřazuješ význam každému slovu, které slyšíš." D. M. Ruiz

Kde leží hranice zodpovědnosti, kde začínají a končí někde vůbec?

Ve většině traktátů pojednávajících o zodpovědnosti se dočtete, že jsme odpovědní pouze a jen sami za sebe. Tomu „rozumíme“ (samozřejmě že rozumem) většinou do okamžiku, kdy máme tento rozumový poznatek realizovat.

V ten okamžik se často ozve tzv. našeptávač pochybností, který ovládá spoustu způsobů, jak nás uchránit před rozhodnutím a s ním spojenou zodpovědností. "Vždyť TO může dopadnout jakkoliv... Co když si po zbytek života budu vyčítat své rozhodnutí. Unesu důsledky?“… A tak našeptávači dáme za pravdu.

Za touto poslušností stojí strach ze ztráty kontroly, snaha vyhnout se frustraci, pochybám a vlastním nepříjemným tématům. Pak setrváváme dny, týdny, roky nehnutě, v patové situaci. Zákopová válka (ani mír - ani boj) odčerpává trvale naši energii. Výsledkem je krize, neuróza, nebo jiná ne-moc.

Konec konců schopnost udělat vlastní rozhodnutí je právě tím atributem, který odlišuje dospělého od dítěte. Věk v tom nehraje pražádnou roli, dospělost je kvalita zrání osobnosti, nikoli věku. V nedospělé společnosti ovšem málokdo dospívá. Jsme čím dál choulostivější, bojíme se frustrace. Raději polykáme psychofarmaka, než abychom ustáli pohled na to co se stane, jestliže rozmotáme uzel oddělující iluzi od pravdy.

Nemusíme si hrát na hrdiny, dovolme si mít strach, každý se někdy bojí. Přijetí strachu je krok, který nám umožní vždy o kousek dozrát. Strach se dá zpracovat cestou vývoje, je to strážce brány, objevuje se před každou situací, do které jsme ještě nedorostli. Je určen k překonání. Slovy dneška jeho zvládnutím „upgradujeme svůj operační systém osobnosti na vyšší verzi“.

Dle A. de Mella existují dva druhy sobectví. První z nich je, děláme-li „něco“, abychom z toho měli dobrý pocit a druhý – uděláme-li něco pro druhé …abychom z toho měli dobrý pocit. Ale výsledný „dobrý pocit“ není měřítkem „dobrých“ skutků. Ostatně, ne nadarmo se říká, že cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly.

Bojíme se, abychom někomu neublížili, aby naše rozhodnutí někoho nezranila…Tohle je v horizontu všech nutných rozhodnutí v životě neuskutečnitelná iluze. Co je láskyplné pro mě, je láskyplné i k druhým. K tomu, abychom byli schopni rozpoznat, kde končí naše osobní zodpovědnost a kde začíná odpovědnost toho druhého, musíme vnímat hranice mezi JÁ a TY. To zase předpokládá schopnost sebereflexe, tedy „vidět sám sebe“, dokázat se podívat na řešenou situaci očima pozorovatele, neosobně. Spousta lidí sama sebe vůbec nevnímá, proto nemá ani páru o nějaké hranici. Pak žije životy druhých, řeší problémy partnerů, dětí, rodičů, zaměstnavatelů …a ještě si hýčká falešný pocit vlastní dobroty.

Cítím-li se v životě něčím osloven, zasažen, je to výzva k odpovědi. Rozpoznáním vlastních hranic zodpovědnosti končí pocity viny.

 Pokud přijmeme zodpovědnost, získáme v životě velký prostor, najednou se do něj vejde vše, čemu kontrola a vina bránily. Radost, tvořivost, možnost riskovat, prožít dobrodružství, schopnost říkat „NE!“. Dokud zodpovědnost za sebe nemám, nemohu ji ani předat druhým. Platí totiž, že co sám „nemám“ (ať je to kilo brambor nebo odpovědnost), tak to prostě logicky nemůžu nikomu dát či předat - ani dětem, ani firmě, ani klientovi v terapii…

Pro zachování rovnováhy musíme být schopni něčeho se zříci…! Nelze si v životě ponechat vše a doufat, že to „nějak projde“. Tomu přírodní i fyzikální zákony řeknou dříve nebo později dost! Prostě rozhodnou za nás. Dělejme proto taková rozhodnutí, jejichž následky jsme schopni unést. Pořídím-li si milenku či milence, musím být někde na pozadí schopen obětovat instituci manželství a vše, co mi poskytuje. Jedno čínské přísloví říká, že když zvednu jednu nohu, už prostě nemůžu zvednout tu druhou…

Chceme-li v životě dělat velká, zásadní rozhodnutí, je dobré naučit se nést odpovědnost za ta běžná, každodenní a nenápadná. Na nich totiž často vyrosteme nejvíce.

Dovolte mi podělit se o osobní zkušenost se zdánlivě "bezvýznamným" rozhodnutím.

Bydlím v malé vesničce u lesa. Když šel můj mladší syn do první třídy, bylo nutné, aby se do 20km vzdáleného města dopravoval vlakem. První týdny školy jsem ho doprovázela na nádraží a vždy posadila do vlaku, pěkně jsme jeden druhému zamávali, vlak se rozjel a já se vracela zpět domů. Klidná, s dobrým pocitem, že mám „situaci pod kontrolou“.

Jednoho dne přišla otázka, jak vlastně dlouho syna na vlak doprovázet. Osvojení si nové situace už proběhlo a z doprovázení se stávala pomalu automatika, zvyk. Tak jsem synovi projevila důvěru a podpořila ho v kompetenci dojít sám na vlak, nastoupit a odjet. Předala jsem mu zodpovědnost za cestu do školy…

Druhý den ráno jsem ho vypravila, nasadila aktovku a otevřela dveře do tmy. Pošmourno, těžká aktovka a pod ní v ranním šeru mé šestileté dítě. Pes ho vděčně podél plotu doprovázel, já z okna sledovala, jak mizí ve tmě … a začala propadat panice, obavám, smutku. Držela jsem se parapetu, abych nevyběhla za ním. Žádný klid a dobrý pocit, přišla vlna pochybností, lítosti, zmatku, obav i viny…

S tímto prožitkem přišlo uvědomění, jak snadné je odpovědnost přebírat a jak těžké je ji pustit a ponechat druhému. Prožila jsem si pochopení toho, proč v životě tak často rozhodujeme za druhé a přebíráme za ně odpovědnost.

Kdybych tehdy nahodila kabát a neustála konfrontaci s vlastní slabostí, sice bych si ulevila, svého syna bych však připravila o prožitek „Já to dokázal“ a navíc bych i zpochybnila jeho sebedůvěru. Dnes je velký a samostatný a já díky tomu mohla pochopit, jak je těžké ustát zodpovědnost za zdánlivě banální rozhodnutí.

„Jsou chvíle v životě, kdy je nutné udělat co je správné, nikoli co je snadné.“ J. K. Rowlingová

R. Boháčová

Joomla SEF URLs by Artio